... situace ...

vše má svůj čas a děje se z nějakého důvodu i když zrovna teď nechápeme proč ...

... stále přemýšlím, jestli mám jet na hory s manželem a jeho dětmi (i s Bertíkem :-)). Situace, ve které žijeme se vleče už dva a půl roku - odešel jinam, zkusil se vrátit a letos po velikonocích se odstěhoval a bydlíme každý sám. Scházíme se celkem pravidelně, jsme schopni spolu mluvit, zajít na kafe, na oběd, zajet na výlet, ale ona situace je stále mezi námi. Nejde mi být "nad věcí", stále se děje něco, co mi to připomíná. Naivně jsem si myslela nebo doufala, že pokud se rozejdeme, nebude to kvůli někoho třetího. Tvrdohlavě jsem to tak chtěla. Na horách jsme po těchto událostech už párkrát společně byli a kdyby to bylo jenom nepříjemné, tak by to nebylo několikrát. Vloni po delší době i s dětmi (nejezdila jsem s nimi, když byl Bertík malinký). Troufnu si říct, že teď už je nám spolu s dětmi hezky. Paradoxně nám ona situace pomohla. Když jsme spolu začali jezdit, nevěděli jsme si s tím nikdo rady. Děti byly malé a pro mě i manžela to bylo nové, často to skřípalo. Místo kam jezdíme je v Alpách, dost daleko od domova. Nejde se sbalit a odjet zpátky. Nevím, jak se nad tím povznést a užít si tam, i když mě čekají i pozitiva. Kromě občasného zkoordinování kuchyně a usměrnění kam a kdy se pojede můžu být sama se sebou, psát, fotit, dýchat čistý vzduch, nasávat pohodu, která tam přes všechnu práci stále je, relaxovat ...

... se zveřejněním mého příběhu jsem čekala až si řeknu: "jo, napíšu, jak to je!" Slet myšlenek o víkendu tomu evidentně pomohl. První myšlenky začaly u svatebního obřadu. I přesto, že mi na obřadu i po něm bylo celý den hezky, vzpomínala jsem na nás, jak jsem byli šťastni a jak jsme se těšili až budeme manželé. Nechtěla jsem z toho být smutná. Druhá myšlenka přišla s přečtením jednoho příspěvku, u kterého jsem si uvědomila, jak je důležité umět si přiznat skutečnost. Sice si ji uvědomuju, vím co už není a nebude, ale taky vím, co je. Třetí bylo nehezké zakončení výletu - situace opět ukázala svou sílu. Každý z nás dvou má své vysvětlení proč se to stalo a stále děje. Nikam to nevede, jenom se točíme v začarovaném kruhu a tak si říkám, že to třeba tím, že nepojedu utnu a začnu žít bez téhle situace. Ale ono to tak taky nefunguje, že? ...